Přibenice

Věž poničeného novorománského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Přibenicích mi, snad pro tvar zvonice, tak trochu připomíná film Sedm statečných. Ani stálých obyvatel tu o mnoho víc nežije. Před dvaceti lety jsem potkala tři. Nejcennějším zdrojem informací byla paní Benediktová, jejíž rodina se po válce přistěhovala do domku německého kováře Woříška. Němečtí Woříškovi a čeští Benediktovi byli dobří lidé a soužití obě rodiny sblížilo. Když pak museli Woříškovi do odsunu, Benediktům se s původními hospodáři těžko loučilo, později se navštěvovali. Paní Benediktová dále vyprávěla, jak po válce Přibenice dosídlily rodiny z ukrajinské Volyně, například Hladíkovi, Houdovi, Jankovi, Rejskovi či Salákovi. Jeden z volyňských Čechů, bývalý důstojník Svobodovy armády, mi předal osvědčený recept na samohonku: rozemelte žito na šrot, spařte vroucí vodou a když mok chladne a je tak akorát vlahý, přidejte kvasnice a za tři dny můžete pálit! Také jsem se dozvěděla, že budovu přibenického MNV zničil kulový blesk a učinil tak konec tamní samosprávy. Od těch dob Přibenice spadají pod Lubenec.

Čtvrtek 11. července. Ochladilo se a vypadá to na déšť. Moje touha po dálkách dnes dojde naplnění. Přibenice totiž leží na Lubenecku a nejede tam nic. Z Ležek se musí pěšky. Těsně před cestou volám kamarádce, která na Podbořansku farmaří. Se štěstím, právě dnes má totiž zasloužené volno a chuť podniknout malou dámskou jízdu. Zdalipak také samé dámy potkáme? Za Vroutkem odbočujeme na Mukoděly, projíždíme příjemně zvlněnou krajinou plnou chmelnic. Těsně před Přibenicemi potkáváme člověka se psem, ale jedeme až do vsi, která se malebně vine kolem říčky Blšanky. Míjíme poničený most a zastavujeme u autobusové zastávky, protože víme, že dnes opravdu žádnému autobusu zaparkované auto překážet nebude. Táhne mne to vzhůru na zarostlý kopec, k dominantě obce, místnímu mariánskému kostelu. Cestou obdivujeme rodinný dům, v oknech truhlíky s bohatstvím fialových surfinií. Na vzorně udržované zahradě se prochází Jana Lánská a někoho vyhlíží, společnost jí dělá mohutný černý vlčák Dextr.
„Už půl roku jsme trvalí obyvatelé, neboť v důchodu. A je nám tu dobře,“ říká paní Lánská. Když zjišťuje, že nejsme podomní obchodnice ani jehovistky, odvolává ostrého hlídače a zve nás dál. Po očku však kouká k vratům, neboť má co nevidět dorazit zástupce realitní kanceláře. Po jednání s ním vyrazí do Žatce do nemocnice za manželem. „Jsem z Prahy. Můj rod v Praze žije už tři sta roků, ale už bych tam nešla ani za nic. Už jenom ta představa, jak mi v přeplněné tramvaji dejchají lidi na záda! Dnešní Praha je o něčem úplně jiným, než Praha mého dětství. Teď tam operují samí cizinci, jsou tam drogy. Když si vzpomenu na někdejší Letnou, jak tam korzovali lidé z lepších rodin… Dneska abyste si dávali bacha, protože je to tam kdejakej póvl.“
Kromě surfinií a dalších květin pěstuje paní Lánská na terase hned několik druhů statných kaktusů. Pes se k nám chová přátelsky, postupně získáváme i důvěru paní domu.
Dokonce smíme nahlédnout do příjemného interiéru, který tvoří světlé vzdušné místnosti, obrovská koupelna, velikánská obytná kuchyň.
„Manžel je statný muž a proto, logicky, k životu potřebuje i velký prostor,“ vysvětluje paní, která padesát roků pracovala jako prodavačka, zatímco její manžel měl stavební firmu s osmi zaměstnanci. Už je nám jasné, proč je dům tak výstavní.
Paní dneska nevařila. „Jsem z těch šťastlivců, kterým k obědu úplně stačí jogurt. Přes kamna mám teď, co je manžel v nemocnici, černej flór. Opravdu jíst nemusím, jen pít.“
Míjíme veliké tablo s rodinnými fotografiemi, také kalendář s obrázky dětí, vnoučat a oblíbených kočiček.
„Dohromady máme s manželem pět dětí. Já dvě a on tři z prvního manželství. Moje první manželství trvalo třicet let a to nynější 18 roků. Zajímavé je, že můj první muž chodil s mým druhým mužem do třídy…,“ podivuje se nad rozmary životních osudů paní Lánská. Dohromady mají s manželem deset vnoučat.
„I proto máme všechno velké, hlavně si potrpím na obrovskou kuchyň, protože by mi bylo strašně líto, kdybych vařila někde stranou v koutě a ani nevěděla, co si povídají!“
Kromě vlčáka Dextra žijí v usedlosti také kočky. „Máme dvě domácí a dvě venkovní. S námi bydlí Pišík, protože má barvu jako piškot, on je takový vysoký štíhlý, nějaká ušlechtilá ráce, a černobílý Mikeš. A venkovní kočky jsou Micina a Ťapina…
Zda mi nevadí, že bydlíme přímo pod hřbitovem? Vůbec ne. Zkrátka tu bydlíme s duchama. Ti jsou v pohodě. Vnímám je jako takové závany vzduchu. Co však je zajímavé, když jsou duchové tady, tak náš pes vůbec nepřekročí práh. Ale vzájemně si nevadíme, žije se nám tady s nimi
dobře. Naopak, jsem přesvědčena, že hodní lidi jsou u nich pod ochranou! Nejhorší metlou jsou tu zloději.
A nejvíc to odnáší chudák kostel. Už vykradli úplně všechno, teď mizejí poslední zbytky dlažby.“
Právě dorazil realitní makléř a tak se loučíme a spolu s kamarádkou pokračujeme zarostlou polní cestou vzhůru k cihlovému kostelíku. Ale ouvej. Nevede tam žádná oficiální cesta. Už jsme nad úrovní kostela a nikde žádná pěkná odbočka. Posílám tedy Alenku na průzkum vesnice a sama se vydávám zpola zarostlou srnčí stezičkou vzhůru ostružiním, kopřivami a divokým křovím. Snad nechytím klíště. Mačeta by se dnes hodila.
Konečně jsem došplhala a doručkovala po kmenech planých třešní až ke hřbitovní zdi. Ke vchodu se prošlapávám víc než metrovými kopřivami. Konečně hřbitovní brána, zcela zarostlá psím vínem. Vínem je obrostlý i kostel, který za ta léta, co jsme se neviděli, doznal řadu změn k horšímu. Všechna okna vytlučená, uvnitř stržené schodišťátko na kůr, místo oltáře jen vyvýšené místo, ani věřit se nechce, že se tu kdysi odehrávaly důstojné mše. Už zmizely nejen zbytky lavic, ale dokonce i kazatelnu kdosi znárodnil. Na zemi kusy dlaždic, vůkol pusto a udusaná hlína. Sakristie s popadanou střechou. V otvoru za oltářem se vzpíná divoká změť rostlin. Na hřbitově, který je jinak zcela pohlcen zelení, nacházím udržovaný pouze jediný hrob.
„Nebýt lufťáků, tak už Přibenice neexistují,“ míní Jana Vorlíčková, která tu má chalupu a je rovněž z Prahy. „Jaké plodině se tady nejlíp daří? Vůbec ničemu, nejde tady nic. Dřív to bylo dobré, ale v posledních letech úrodu decimují zrzaví mravenci a oranžoví slimáci,“ vyličuje pohromy místních zahrad paní. „Za posledních čtyřicet roků do obce snad nikdo neinvestoval. Nejvíc mne mrzí stav kostela. Na hřbitově by měla být dokonce hrobka nějaké princezny, která je spřízněna s rodem anglické královny Alžběty, a viděla jste sama, jak to tam vypadá. Pro všechno cennější vybavení kostela si v minulém století přijeli nějací lidé, prý od církve. Na kostele bývaly dokonce dva zvony, malý a velký. Pro ty zase přijel nějaký chlápek s trabantem a odvolával se na to, že je z diecéze, ale bůhví odkud byl. Když obyvatelé zvony bránili, rozčiloval se, že do toho nikomu nic není. Dneska už v kostele není vůbec nic. Památka nejspíš co nejdříve spadne. Také hřbitov ujíždí. Jednorázově přišli nějací pracovníci, že kostel dostane novou střechu a vznikne
tam pietní místo. Ale jenom pokáceli stromy, všechno nechali ležet a už se neukázali. Některé hroby jsou otevřené a vše neproniknutelně zarostlé. Pro ty Němce, co sem po listopadu 1989 občas přijíždějí, to musí být šok.
Pokud vím, jsou tady samí lufťáci. Akorát za potokem bydlí jedni stálí, ti si tu postavili nový domek, pak stará paní Lakatošová a směrem na Mukoděly v bývalé kovárně žijí Srpovi.“
Další dámou, kterou potkávám, je Jana Farkotová, manželka bývalého žateckého starosty. „Jsme tu sedmadvacet let a líbí se nám tady. Co jsme s manželem v důchodu, tak jsme tady od jara do podzimu… Jak jsme přežili povodně? Blšanka se letos v červnu rozvodnila pořádně. Měli jsme zaplavené tři čtvrtiny zahrady a zatopený sklep, ostatně jako všichni, co bydlí okolo říčky,“ říká paní Farkotová. Dneska si bude zahrady hledět a jako každý den zalije květiny. A k obědu bude králík. Po mostku s poničeným zábradlím kráčí starší paní s chlapečkem. „My tu bydlíme trvale,“ říká paní Viola Lakatošová, která se vypravila na procházku se svým vnukem. „Jmenuje se Marek, ale já mu říkám Mikuláš,“ prozrazuje. „Dneska jsem uklízela a hrála si s malým a teď jdeme ven. Je léto, k obědu jsem vařila bramboračku, jenom s brambory a se zeleninou, bez hub, já houby nerada,“ říká babička, která má od svých pěti dětí šest vnoučat a dokonce je i prababičkou. „Moc to tu nejde. Chybí tu krám. Teď v září půjde do školy moje vnučka Simonka, tak se snažíme, aby autobusy jezdily… Pět let jsem s dětmi chodila na autobus do Ležek a zpátky, protože tady autobus neměl kde se otočit a couvat nesměl. Co jsem dělala za profesi? Celý život jsem se starala o dobytek, makala v kravíně. Čtyřicet roků jsem krmila jalovice, býky,“ říká paní, jejíž domek je na vyvýšenině, takže vyplavena nebyla. Učila jsem se v oboru kadeřnice, ale nedoučila. Od té doby, co jí údajně někdo pejsky otrávil, mají už jen jednoho velkého černého, a na zahrádce cibuli a česnek.
„Normální autobus se v Přibenicích oficiálně neotočí. Od září odtamtud začne jedno dítě chodit do školy a jedno do školky. Nabízeli jsme manželům byt v Lubenci, ale ten je pro ně zřejmě drahý, neboť nemají na kauci. Nabízeli jsme jim také byt v Libyni, ale ten se jim nezdál hezký. Máme svozový školní mikrobus, který jezdí i západním směrem na Doupov. Ten se v Přibenicích otočí,“ říká lubenecký a současně i přibenický starosta Bohumil Peterka. Podle něho něj není pravda, že by se do Přibenic vůbec neinvestovalo. Za dřevěný most byl postaven betonový, bylo zavedeno osvětlení, opravena komunikace. Kostel patří církvi, za kácením na hřbitově by měl stát lubenecký vlastivědný kroužek. „Kroužek nám předává různé impulzy. Některé jsou rozumné, na některé však nestačíme,“ uzavírá starosta.
Příště Přívlaky
Píše a fotí Květa Tošnerová

Fotokopie původního článku