Zmijí královna

Už desátý rok žil příběnický sedlák Šimon z chovu koní a klisen; jeho maštal byla jako parádní pokoj.
V rohu měl postel a dřevěnou truhličku se svými věcmi starý čeledín Eliáš. Staroch byl věrnost sama a koně pod jeho rukama jen kvetli, proto Šimon přivíral obě oči, když zjistil, že se dal čeledín poslední dobou na pití.

Pověst o Zmijí královně ve Přibenicích, zdroj: kniha Tajuplné Podbořansko – vydavatelství Druckvo

Jednou dostala dvě zvířata krtice; sedlák chodil jako vrtohlavý, ale Eliáš ho těšil, že je z toho hladce dostane. Šel, nastrouhal mladou olšovou kůru, usušil ji a stloukl na prach s nehašeným vápnem a tím práškem krční uzliny koním zasypával. Zdálo se, že bude brzy všecko v pořádku, ale nebylo, a tak starý Eliáš promísil prášek s dobrým octem a začal zvířatům omývat krky. Konečně se koně uzdravili. „Vyznáš se, starý, jen co je pravda,“ chválil sedlák čeledína. „Kdepak jsi k těm rozumům vlastně přišel?“ Eliáš vytáhl ze slamníku malou ošuntělou knížečku a ukázal hospodáři, co všechno tam má napsané: co dělat, aby kůň měl srst jako samet, aby dobře žral, a jak se zařídit, onemocní-li kašlem schváceností, spařením pod chomoutem či jinou chorobou a svízelí. „Podědil jsem ji po otci a ten zase po svém dědkovi,“ rozpovídal se Eliáš. „Všechno tam je, i rady proti kouzlům a uřknutí. A co tu chybí, to mám tadyhle.“ A poklepal si na čelo. „Poslouchej Eliáši,“ opřel se Šimon o žlab, „ty znáš dobře Příběnické doliny, což?“ „Pravdaže znám, pantáto,“ pokýval hlavou čeledín, „i poslepu bych tam trefil – ale proč se ptáš?“ „Tak.“ zaváhal Šimon, ale když se zadíval do staříkových jasných očí, pokračoval: „Onehdy, když jsem zašel do kovárny, seděl tam vysloužilec, ten s tou jednou rukou. Semlel všecko možné, ale pak spustil právě o Příběnických dolinách. Že prý kdesi na pěšině, co vede z Mukoděl do Ležek, až k Lubenci, leží dutý kámen a v něm je schovaný měšec zlata. Myslíš, že je na tom něco pravdy?  Já to tedy slyším poprvé! Starý Eliáš se tiše usmál a vrásky kolem očí se mu složily do vějířků: „Ale je to ostuda, hospodáři. Měšec patřil jednomu urozenému pánovi, který tu byl oloupen a k smrti ubit. Vrah si kořist uložil v dutině balvanu, aby si ji mohl, až se na zločin pozapomene, odnést. Ale ještě téhož dne byl dopaden a přiveden před rychtáře. Prozradily ho krvavé šlápoty, které za sebou nechával, ať se vrtnul, kam se vrtnul. Nezmizely prý, dokud se nepřiznal.“ „A ty víš, Eliáši, kde ten kámen je?“ „Vím,“ přisvědčil čeledín. „Povíš?“ „Raději bych nepověděl, pantáto,“ zasmušil se starý. „Jenom tím se nespokojíš.“ „Co je ti potom?“ zamračil se sedlák, „anebo máš na zlaťáky sám spadeno?“ „Chraň Bůh,“ zavrtěl hlavou Eliáš, „víš, říkává se: nebaž po cizím a nepřijdeš o své.“ „Nekaž! Nemám tyhle řeči rád. Tak co – kdepak to je?!“ „Hned na začátku pěšiny, hospodáři, pod stoletým dubem. Jenomže.“ „Jenomže co?“ „Dutý kámen střeží zmijí královna. Kdo si chce zlato přisvojit, musí ji zabít, ale had se nedá lehce lapit, pokud má na hlavě korunku.“ „Dokud má na hlavě korunku?“ zvedl oči Šimon a zavrtal je do Eliáše. „Právě před chvílí jsi řekl, že co nemáš tady v té knížečce, nosíš v hlavě – nemáš tedy ani ponětí, jak na to, že ne? Vůbec nic už nevíš, co?“ „Jak chceš, pantáto,“ ozval se po chvíli čeledín, „každý je svého štěstí strůjce. Kdo se chce zlata zmocnit, musí, než vypluje úplněk, rozestřít sto kroků od dubu bílý šátek z nejjemnějšího hedvábí, který obroubila rusovlasá panna v den svých šestnáctých narozenin. Zmijí královna odloží na něj svou korunku a odplazí se k hadí studánce, kde se jedenkrát za měsíc koupává. V té chvíli je snadné ji zabít, ale nesmí se přitom promarnit ani chvilička: královna je bystrá a rychlá jako blesk.“ „No jo, ale kde takový šátek honem seženu?“ Stařík jako když neslyší. „Povídám, kde ten hadr seberu, Eliáši?“ naléhal nazlobeně sedlák. „Můžeš mi ho opatřit?“ „Zítra o půlnoci si pro něj přijď sem, do maštale,“ řekl zvolna přiškrceným hlasem starý. „Bude ležet na obroku. Ale“ „Neboj se, zkrátka nepřijdeš. Chtěl ses přece na to zeptat, ne?“ vysmíval se Šimon. Starý čeledín zhluboka vzdychl a upřel na pantátu vyzývavé oči: „Takových let už jsem u tebe, pantáto, a ještě mě neznáš.“ „No dobrá, dobrá,“ povídal smířlivě Šimon, ale myšlenkami už byl v Příběnických dolinách. Třetího dne vydal se příběnický sedlák Šimon do dolin se šátkem nad sníh bělejším. Než vyšel měsíc, rozprostřel jej do trávy sto kroků od dubu, pod nímž se černal veliký kámen, a ukryl se v mlází. V okamžiku, kdy z černých mraků vyklouzl úplněk, zpozoroval Šimon, jak k šátku míří veliký bílý had. Vzápětí se uprostřed sněžného plátna zablyštěla zlatá korunka, hustě posázená rubíny. A zmijí královna se pomaloučku zavlnila k hadí studánce. Šimon div nevykřikl. To je krása! Jenom za tu korunku si koupí nejkrásnějšího koně na světě! A skočil k šátku jako pes po kosti. Tu se ozvalo zlověstné zasyčení a sedlák si s hrůzou uvědomil, že se dopustil osudné chyby. Napřed měl hada zabít! Po temném mechu se už k němu sune dlouhé lesklé tělo, černá tlamička se pootevírá a v tlamičce kmitá rozeklaný jazýček. Sedlák se dal na útěk, ale cítí zmijí královnu v patách. V poslední chvíli si vzpomene, jak kdesi slýchával, že podrážděným hadům lze uniknout jedině kličkováním. Letí lesem, každý strom a pařez několikrát obíhá, supí a funí jako kovářský měch, až konečně, zchvácený a zmáčený potem, stojí před Příběnicemi. Teprve teď si oddechne. Zmijí královna nikde. Za svítání došel domů. „Eh, co,“ myslí si, „co se nepovedlo dneska, povede se za měsíc,“ a otevírá maštal. Zůstane však, jako by mu krev ze žil odtekla. Po zemi se válejí zcepenělí koně, strnulé oči vypoulené a na jejich šíjích stopy po hadím uštknutí. Šimon zasténá. Chvíli se mu zdá, že je to jen hrůzný sen. Podívá se na Eliášovu postel, kde je starý zpitý do němoty a jenom chrčí. A na obroku spí do klubka stočená zmijí královna. „Jsem na mizině!“ zahořekuje sedlák. „Prokletá! Prokletá bestie!“ Vytáhne z kapsy nůž a vrhá se k hadovi. Když se starý Eliáš probral z opice, stáj se s ním zatočila. Dřepl si na zem a rozplakal se jako dítě. Všichni koně ztuhlí, pantáta leží s prokousnutým krkem a na obroku chřestí suchá hadí kůže. V touž dobu rozštípl se v půli stařičký dub v Příběnických dolinách a dutý kámen se proměnil v hromadu narudlého písku.