Přibenice

Trocha historie

Název obce je odvozen od vlastního jména Přibyna. Prvně jsou Přibenice uvedeny v roce 1369 v registrech papežských desátků. V roce 1384 je tam uváděn farní kostel. V 17. století však fara zanikla a kostel zbořen po zhoubné povodni v květnu 1872. Krátce nato byl na jeho místě postaven v novorománském slohu nový, který si ponechal původní zasvěcení Nanebevzetí Panny Marie. Ze starého kostela do něj byly přeneseny barokní oltáře. V původním kostele byla rodinná hrobka svobodných pánů z Wallisu, kterým do roku 1756 Přibenice patřily. Koncem 14. století patřila obec vladykům z Vidhostic, v letech 1404 až 1408 je vlastnil Bedřich z Dolan a pak do husitských válek Jan Kněžátko z Krakovce. V roce 1584 je Vilém Pětipeský z Krásného Dvora prodal Kryzeldě Švamberkové z Lobkovic. Za této paní existoval v Přibenicích sbor Českých bratří. Jeho správcem byl kněz Václav Minucius původem z Lipníka nad Bečvou, druhým knězem Jan Záhora. Po Bílé hoře ovšem museli Bratři emigrovat a sbor byl rozpuštěn. Po třicetileté válce patřila obec do panství Ležky Zikmunda Michny z Vacínova.

Roku 1654 bylo z 12 gruntů osedlých deset, jména sedláků jsou německá i česká. Po roce 1664 přešly Přibenice do panství Mlýnce, kde zůstaly do roku 1850. V roce 1828 tam byl mlýn, vrchnostenský dvůr a žily tam tři židovské rodiny. Koncem minulého století se v obci hojně pěstoval chmel; velký rybník u vsi už byl vyschlý a využíval se jako pole. Za první republiky byla obec německá – Čechů tu žila jen 4 %. Nejvíce obyvatel měly Přibenice roku 1930 – celkem 178. Dnes je zde hlášeno 12 osob, o 30 méně než při posledním sčítání. Přibenice (Pribenz) leží v nadmořské výšce 335 metrů. Součástí lounského okresu jsou od roku 1960, kdy do něj byly včleněny jako součást zanikajícího okresu Podbořany. V té době byly Přibenice osadou Ležek, od roku 1981 jsou (stejně jako Ležky) osadou Lubence.

Jaká je současnost

Neveliké Přibenice se nacházejí na Lubenecku mezi Mukoděly a Ležkami. Po šesti letech si chalupáři své domy povětšinou krásně nabílili, stavení obklopují úhledné zahrádky. Také břehy potoka se zdají méně zarostlé. Součástí obce jsou však zcela zdevastované kostry chmelových česaček, naposledy se tady česal chmel roku 1982, od té doby zařízení chátrá. Na betonové plošince u česaček najdete tělocvičné nářadí: kozu a koně. Z jaké tělocvičny se přestěhovaly do Přibenic, těžko říci. Velkou slávu obci nedělá obecní dům na návsi – bývalá škola, později ubytovna pro chmelové brigádníky. Rádi bychom dům prodali, říká starosta Bohumil Peterka. Na dálku upoutává pozornost kostel na kopci. Vyjdete-li až k němu, projdete rozvalenými vraty, dostanete se na zarostlý hřbitov, kde je udržovaný jediný hrob. Dveře do kostela jsou rozbité, většina trámů vyřezána, u vchodu jsou nahromaděny dřevěné (nejspíš barokní) ozdoby i svatostánek, připravené k odvozu a spálení. Takto zničený kostel mají málokde. Oltář je rozbourán, cihly vysypané. V boku stojí poslední řada lavic. Rozvaliny na druhé straně potoka dosud nezmizely – jeden z chalupářů jich využil a vprostřed pobořených základů staví rodinný domek. V budově za domkem je ještě patrná stará dlažba, ve stavení naproti na stěně pod horní vrstvou vymalované kosatce… V obci není hostinec ani obchod. Zablácená polní cesta vede k jediným stálým obyvatelům, kterými jsou Lakatošovi. Pečují o zvířata ve výkrmně býků, která patří Petrohradské společnosti. „Do minulého roku ještě neměli elektřinu,“ sděluje mi jeden z chalupářů. Součástí jejich početné rodiny jsou i dvě dívky školou povinné. Ale poněvadž do Přibenic autobus nejezdí, odmítají je rodiče do školy posílat. „Je to škoda. Dívenky jsou inteligentní a ve škole prospívaly. Myslím, že je škola bavila. Takhle jsou doma, neomluvené hodiny narůstají, dostávají špatné známky z chování. Chtěli jsme tam protáhnout autobusovou linku, ale autobus se ve vsi nemá kde otočit. Podle nějakého předpisu autobusy nesmějí couvat. Zřízení točny by přišlo na obrovské peníze… Pokoušeli jsme se, aby žákyně přivážela do školy jiná romská rodina z Ležek, ale za čtrnáct dnů už to nefungovalo. Rodiče pak vozili děti do školy bez řidičského oprávnění, tak obec po opakovaných pokutách zaplatila jednomu ze synů, aby si řidičák na náklady obce udělal. Napoprvé se mu to však nepodařilo a do toho, aby si zaplatil reparát, chuť neměl. Snažím se rodičům vysvětlit, že do Lubence do školy pěšky chodí děti z Jelení nebo z Řepan, a u nich by stačilo, aby dívky došly na autobus do Ležek, ale je to těžké. Rodina má představu, že by děti do školy měl vozit starosta,“ mrzí Bohumila Peterku. V havarijním stavu je mostek přes potok. Ten by obecní úřad chtěl opravit v rámci programu obnovy venkova. V současnosti žijí v obci chalupáři z Prahy, Mostu, Ústí nad Labem, svá rekreační stavení tu mají také žatecký starosta Jiří Farkota s bratrem. Někteří chalupáři se netají tím, že zde chtějí natrvalo zakotvit v penzijním věku. Krásný je například dům pražského podnikatele Lánského, který v obci zakoupil několik objektů a na dveřích má tabulku Pozor zlý kocour. Do jaké míry to pomáhá odrazovat zloděje, těžko říci. Místní chalupáři byli každý už několikrát zloději navštíveni. Naproti u souseda byli patnáctkrát, u mě jen osmkrát“, říká pán, který má na zadních dveřích své stodoly výstražnou ceduli: „Zákaz vstupu, hrozí výbuch!“

Stojí za vidění

Jako ukázka péče socialistického zřízení o památky stojí za vidění ruiny pseudorománského kostela Nanebevzetí Panny Marie z druhé poloviny 19. století, v němž bývala na oltáři gotická socha Madony.
Příště: PŘÍVLAKY

---

Fotokopie původního článku