Opevnění v okolí Přibenic z roku 1937 (stavební úsek D-30 Stebno)

Lehké opevnění nového typu, označované také jako vzor 37, lidově řopíky. Potkat je dodnes můžete v lesích, na polích, na horách, anebo také při nízkém stavu vody jako součásti přehrad a vodních toků. Po celém Československu bylo v letech 1937 a 1938 postaveno téměř 10.000 těchto staveb, dochovala se však jen necelá polovina z nich.

Ano, jde o typizované betonové bunkry (slovo bunkry se začalo používat později až z německých pohlednic a fotografií po roce 1938, kde se začalo objevovat i označení „bunker“), v době výstavby však nejednou označované v civilních zápisech jako „kryty“, anebo také pod dalším úmyslně zavádějícím názvem „vojenské cvičné objekty“ – tak tomu bylo právě v okolí Přibenic v rámci úseku D-30.
Pro armádu je stavěly státně spolehlivé civilní stavební firmy, které o získání zakázky pro armádu musely soutěžit, přičemž hlavním kritériem byla obvykle (ale ne zcela vždy) co nejnižší cena.

Výstavba opevnění napříč republikou probíhala masově a s řadou z toho plynoucích dílčích potíží – jak ze strany včasného dodávání komponent ze strany vojenské správy (armády) stavebním firmám, tak zde mohly být i organizační a kvalitativní potíže ze strany samotných stavebních firem.

Stavební firma Kučera není schopna postavit bunkry v okolí Přibenic, ať to rychle postaví firma Brček!

Ostatně stavební úsek D-30 Stebno v okolí Přibenic právě vznikl na základě potíží jiné stavební firmy (firma Kučera ze Žatce), která přecenila své organizační a kvalitativní schopnosti a možnosti, a armáda narychlo požádala firmu Brček z Plzně, aby se tohoto úseku okamžitě a bez jakýchkoliv odkladů ujala místo původně vybrané firmy, navíc se blížil podzim roku 1937 a mrazy.

Že armáda byla s výstavbou v dané lokalitě v potížích a firma Brček to neměla jednoduché potvrzuje fakt, že teprve 6. září 1937 stavitel Brček v Praze podepisuje slib a přebírá zadání úseku, a hned druhý den (7. září!) stavitel Brček žádá dopisem Policejní ředitelství v Plzni o povolení nákupu výbušnin, aby mohl pracovat na opevňovacích pracech. V textu dopisu Brček navíc žádá o „brzké vyřízení mé žádosti“, což leccos potvrzuje o naléhavosti situaci.

Že se stavitel Brček díky potížím jiného stavitele dostal do nestandardní situaci potvrzuje díky dochované dokumentaci také na první pohled snadno přehlédnutelná informace, že se stavitel Brček zavázal postavit objekty za nabídkové ceny jiného (!) stavitele.

Z dochovaných dokumentů tak vyznívá, že armáda byla opravdu asi ve svízelné situaci, a neměla čas řešit ani administrativní otázky. Tady si dovolím zaspekulovat, jak to tehdy mohlo být.

Stavitel Kučera možná (má spekulace) nabídl v minulosti třeba tak nízké ceny, za které pak nedokázal dané bunkry postavit, nemluvě o kvalitě jeho postavených bunkrů v jiných úsecích.

Trojnásobná výzva pro stavitele Brčka

Stavitel Brček tak svým podpisem 6. září 1937 na sebe vzal několik břemen – zavázal se postavit 21 objektů opevnění, které do té doby ještě nikdy nestavěl (stavěl dříve jen předchozí typy 36, ty ale byly jiné konstrukce).

Dále byl termínově vázán, aby objekty byly betonované před příchodem mrazů. A navíc za ceny, které on (Brček) nenabízel, nabízel je někdo úplně jiný (stavitel Kučera ze Žatce).

Další věta, o zadaných vícepracích ze strany armády staviteli Brčkovi tak s notnou dávkou spekulace z mé strany může skrývat možnost, že v rámci víceprací mohla armáda třeba i kompenzovat v nějaké podobě to, že Brček musel armádě pak účtovat nabídkové ceny, které on nikdy nenabízel (nabízel původně vybraný zájemce), ale administrativně to byla pro armádu nejsnazší a nejrychlejší cesta.

Zajímavost – firma Brček a ministři Československa byli už v roce 1936 kritizováni za to, že při výstavbě opevnění (tehdy byl použit termín „státních staveb“) v okolí Stříbra byli odmítáni dělníci podporující Sudetoněmeckou stranu

Dochoval se písemný přepis interpelace československého senátora Antona Pfrognera z roku 1936 na ministra veřejných prací a obrany, kde si senátor stěžoval, že na stavbě státních staveb v okolí Stříbra nebyli přijati firmou Brček dělníci podporující Sudetoněmeckou stranu.
Níže je doslovný přepis jako dobová zajímavost, berte jej jako otisk doby bez jakéhokoliv hodnocení z mé strany.

---

Interpelace senátora A. Pfrognera

na pana ministra veřejných prací a na pana ministra národní obrany o tom, že se při státních stavbách nepřijímají dělníci, kteří jsou příslušníky sudetskoněmecké strany.

V Horním Dlouhém Důlu ve Stříbře provádí firma Jaroslav Brček v Plzni státní stavby. O práci ucházeli se také Jan Willinger, Václav Hüttel a Václav Frank, všichni ze Stříbra. Polír firmy Brček, Martin Schleiss, tázal se jmenovaných ihned, které politické straně náležejí. Když prohlásili, že jsou členy sudetskoněmecké strany, sdělil jim Schleiss, že je nemůže zaměstnati, poněvadž jsou proti vládě á poněvadž by i v případě přijetí do práce museli býti pro svou příslušnost k sudetskoněmecké straně ve dvou, třech dnech propuštěni.

Tážeme se tudíž pana ministra veřejných prací a pana ministra národní obrany:

1. Je pánům ministrům vytýkaný stav věci znám?

2. Jsou páni ministři ochotni postarati se o to, aby Jan Willinger, Václav Hütel a Václav Frank, kdyby se u firmy Brček ještě jednou o práci ucházeli, byli příjati a aby jejích politická příslušnost nebyla brána za příčinu k odmítnutí práce?

3. Jsou páni ministři ochotni v oboru svých ministerstev vydati pokyn, aby při přijímání do práce jedině a výhradně schopnost k práci byla měřítkem přijetí, nikoli však příslušnost k některé politické straně?

V Praze dne 19. prosince 1936.

Zdroj: Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1937, IV. volební období, 4. zasedání, tisk 363, dostupné on-line

---

Jestli se podobné otázky ohledně výstavby opevnění stejným způsobem řešily i v roce 1937 při výstavbě okolo Přibenic nelze potvrdit, ani vyloučit.

Přibenice a mobilizace v roce 1938

Bunkry v Přibenicích a okolí byly postaveny v hrubé stavbě (vybetonovány) ještě v závěru roku 1937, jejich dokončení a vybavení proběhlo ale až v roce 1938, stejně jako proběhla až v roce 1938 výstavba střeleckých průseků mezi nimi a další nutné terénní úpravy. Bunkry v úseku tak byly kolaudovány a armádou přebrány od stavitele Brčka až v červnu 1938. Důvodem byly opožděné dodávky vojenské výbavy ze strany armády (a jejich dodavatelů) a počasí.

V roce 1938, při mobilizaci, měli být dle vzpomínek němečtí obyvatelé Přibenic zapojeni do polních opevňovacích prací ve vesnici a okolí (tak na to sami v poválečných zápisech po odsunu do Německa vzpomínali), zatímco jiní měli tehdy utéci a skrývat se v lesích.

Polní opevňovací práce znamenaly v tomto případě budování zákopů a terénní úpravy za účelem zvýšení obranyschopnosti při zamýšleném vpádu německých ozbrojených sil do Československa. V Přibenicích byla velmi výrazná německá většina, občanů české národnosti bylo ve vesnici jen pár.

Chmelnice měly být těmito opatřeními také dotčeny, měl být nakonec dle vzpomínek místních nařízen i zákaz vycházení. Českoslovenští četníci v kritickém roce 1938 měli prohledávat domy a Alois Gerstenberger, člen Sudetoněmecké strany, byl jediným členem, kterému se měl povést útěk. Alespoň tak na to mnoho let po válce vzpomínali v Německu.

Přibenicemi dodnes prochází část linie opevnění s označením stavebního úseku D-30 (Stebno). V tomto úseku bylo postaveno celkem 21 objektů. Tento úsek byl po zahájení výstavby přehodnocen díky změnám na druhosledovou linii opevnění.

HOP (hlavní obranné postavení) pro tuto část republiky bylo uvažované blíže k hranicím s Německem – mělo procházet městem Toužim. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 navíc došlo k přehodnocení a snížení priority dokončení celé linie opevnění v této oblasti. Výstavba HOP v dané oblasti se vzhledem k událostem ze září roku 1938 tak již nestihla zrealizovat.

Zpátky ale k úseku D-30, ten byl zadán a měl být také vybudován ještě v roce 1937, oblast je zmiňována jako Ohře – Blšanka.
Dle kolaudačního protokolu z léta roku 1938 cituji:

„Úsek D-30 vznikl z úseku D-16 odejmutím těchto stanovišť staviteli Václavovi Kučerovi a zadáním jich firmě Ing. Dr. Jaroslav Brček za stejných podmínek a jednotkových cen. Důvodem k tomu bylo včasné dokončení betonářských prací ještě před příchodem mrazů.
Kromě prací uvedených v rozpočtu, provedl podnikatel z rozkazu velitelství I. sboru některé vícepráce, jež nebyly předmětem původní nabídky.“
Víceprácemi mělo být provedení střeleckých průseků (včetně vykácení stromů) a úpravy okolí, díky skalnatému podloží musely být často používány i trhaviny.

Oproti výše zmiňovanému sousednímu úseku D-16 (Kryry) stavitele Kučery ze Žatce proběhla výstavba opevnění v Přibenicích s výrazně menším počtem závad ze strany stavitele.

Přibenické bunkry měly být podle předpokladů postaveny v roce 1937 před příchodem mrazů. To se ale nepodařilo tak zcela splnit. Na vině měla být armáda, která měla stát za opožděnými dodávkami materiálu (speciální cement, střílny a další kovové prvky).

Poslední bunkry v úseku D-30 byly totiž ve skutečnosti vybetonovány až během poloviny listopadu 1937, přičemž nízké teploty (a tím pádem technologické podmínky) v té době již nebyly pro betonování při tehdejších technických možnostech ideální.

To se nepochybně mohlo projevit na i kvalitě postavených bunkrů, např. sníženou pevností betonu, tak i v dalších ohledech.

Kolaudace úseku D-30 až v létě 1938, osm bunkrů nemělo splnit předepsanou minimální pevnost betonu

Že se nepovedlo daný úsek v roce 1937 kompletně dokončit, pouze vybetonovat samotné bunkry v hrubé stavbě, potvrzuje i fakt, že ještě v roce 1938 docházelo k pracím i v okolí bunkrů, včetně víceprací.

Informují nás o tom zápisy a dokumenty uložené ve Vojenském ústředním archivu v Praze, včetně kolaudačního protokolu z léta 1938. Dokumenty jsem v badatelně osobně prostudoval. Překvapilo mě množství detailně provedených náčrtků a výpočtů vytvořených samotnou stavební firmou.

Ostatně i bez existence a znalosti archivních materiálů by to potvrzovala jednoduchá matematika, pokud byl bunkr vybetonován například v polovině listopadu, schnutí betonu v nízkých teplotách by trvalo déle než jeden měsíc, aby následně mohly začít dokončovací práce, osazování zbylých prvků, apod. Z jiných úseků je známo, že dokončovací práce na bunkru po jeho vybetonování, včetně technologických přestávek, zabíraly přibližně 2 měsíce.

Je tak jednoznačné, že i na samotných bunkrech byly v roce 1938 prováděny dokončovací práce a probíhalo i odstraňování zjištěných závad – například byla zmiňována nutnost očištění granátových skluzů od zbytků cementu, oprava nepřídržného potěru s izolací, dále potřeba nového zabetonování uvolněného západkového háku u mřížových dveří u objektu s číslem 46, anebo opětovné úpravy ohledně samotného maskování (mimikrování) bunkrů.

V kolaudační zprávě bylo pro změnu kladně zmíněno, že stavby jsou postaveny se správnými rozměry, uvnitř jsou suché a ponechané vnitřní bednění bylo správně natřeno karbolinem. To byl tehdy standardní a schválený postup ošetřování dřeva.
Zajímavost ohledně ošetřování dřeva – co v kolaudační zprávě nebylo zmíněno je to, že karbolineum se sice tehdy běžně používalo jako konzervační nátěr proti působení vlhkosti a proti plísním, jenže takto ošetřené dřevo silně zapáchalo a při delším pobytu uvnitř malého bunkru mohlo docházet k nevolnostem posádky. Během výstavby dalších úseků se tak postupem času od používání této látky uvnitř opevnění upustilo. Samostatnou kapitolou používání této látky by se dalo označit pozdější zjištění, že látka je navíc karcinogenní. Tolik k nátěrům vnitřního dřevěného bednění bunkru, které se ponechávalo.

Další zajímavostí je, že v některých bunkrech v tomto úseku nikdy nedošlo k instalaci např. tzv. lapačů spalin (kovové prvky pro odtah zkaženého vzduchu, který vzniká při střelbě ze zbraní), ani lafet pro kulomety. Dokládají to na bunkrech dosud se vyskytující dřevěné špalíky, které při betonáži sloužily jako ucpávky – ty by byly následně odstraněny, kdyby k instalaci těchto prvků došlo.

Kolaudační zpráva úseku D-30 z léta 1938

Pro zajímavost jsem kapitolu „V. Usnesení“ z kolaudačního protokolu z léta 1938 přepsal do textové podoby:

---

V. Usnesení

Komise potvrzuje, že výše jmenovaná podnikatelská firma provedla stavbu zadaných jí objektů l.o. odborně bez podstatných závad a že lhůtu, která byla termínována do 15. listopadu 1937 nepřekročila svojí vinou, neboť prodloužení prací bylo způsobeno opožděným dodáním výzbroje a výstroje vojenskou správou.

V důsledku toho jsou vpředu jmenované objekty dnešním dnem kolaudovány a přejímány do majetku vojenské správy.

Objekty opatruje SP. XVIII., Německé Hořovice.
Superkolaudace, o kterou podnikatel písemně včas zažádá u velitelství ženijního vojska I. sboru, bude provedena u osmi objektů uvedených ve stati „Pevnost betonových kontrolních kostek“ nejdříve 31. srpna 1942 a u ostatních 13ti s pevností bet. kostek minimálně 450 kg/cm2 do dvou let, tj. nejdříve 31. srpna 1940.

Protokol ukončen, přečten, podepsán a vyhotoven ve čtyřech exemplářích s jedním výpisem:

1 originál a 1 opis pro VŽVS.,
1 opis pro MNO.,
1 opis pro V.S.l., Rakovník,
1 výpis pro stavitele.

Za vojenský stavební dozor:
škpt. pěch. Karel Kostelníček v.r.

Kolaudující:
škpt. žen. Josef Zedník v.r.

Za podnikatelskou firmu:
Ing. Dr. Jaroslav Brček v.r.

Člen komise:
por. žen. zbroj. Oldřich Slezák v.r.

---

Kdo stavěl bunkry v úseku D-30

Objekty nakonec vybudovala, jak již bylo dříve zmíněno, plzeňská firma inženýra a stavitele Jaroslava Brčka s adresou Riegrova ul. č. 5, Plzeň.

Stavební firma Ing. Dr. Jaroslav Brček měla již dříve na starosti výstavbu opevnění předchozího typu („opevnění starého typu“ známé také jako opevnění vz. 36) např. na Stříbrsku.

Později stavitel Brček a jeho firma vyhrála v roce 1938 soutěž na výstavbu pevnostního úseku 173 – Zhoř na Plzeňsku. V úseku Jivjany se však nestihly postavit všechny plánované bunkry, celý úsek tak ani nemohl projít celkovou kolaudací, zatímco z úseku D-30 se dochovaly bunkry všechny, včetně kolaudační zprávy.

Firma Ing. Dr. Brčka se teoreticky také mohla podílet před 2. světovou válkou na vybudování některých zkušebních pevnostních objektů na bývalé vojenské střelnici v Brdech v okolí dopadové plochy Jordán, ale tato informace se mi nikde v archivech nepotvrdila.

Každopádně z pohledu VSD (Vojenský stavební dozor) a armády šlo o zavedenou a státně spolehlivou firmu v oblasti výstavby opevnění.