Opevnění v okolí Přibenic v roce 1937 – 1938 (stavební úsek D-30)

Přibenicemi prochází část linie opevnění s označením stavebního úseku D-30 (Stebno). V tomto úseku bylo postaveno celkem 21 objektů.

Tento úsek začal být budován v roce 1937 s tím, že terénní vícepráce byly provedeny až v roce 1938, ale bunkry samotné musely být postaveny ještě v roce 1937 před příchodem mrazů. Objekty nakonec vybudovala zavedená firma architekta a stavitele Jaroslava Brčka z Plzně. Kolaudace a vyúčtování se tak v roce 1937 nestihlo. Stavební firma Ing. Dr. Jaroslav Brček měla na starosti několik dalších stavebních úseků, šlo tedy o zkušenou firmu v oblasti výstavby tohoto typu opevnění.

V tomto úseku docházelo tedy ještě i v následujícím roce (1938) k terénním úpravám, přestože samotné bunkry byly postaveny v závěru roku 1937, jak bylo požadováno ze strany armády. Z pohledu terénních úprav šlo o vykácení stromů (střelecké průseky), odstřely skal, apod. Ve Vojenském ústředním archivu v Praze se dochovala řada materiálů ohledně výstavby tohoto úseku. Většinu z nich jsem v badatelně osobně prostudoval, a tak si pojďme společně připomenout tuto část naší historie.

Stav dnes

Ke dnešnímu dni se z daného úseku všechny bunkry dochovaly, u některých lze i dnes jednoduše nalézt krátké přibližovací zákopy, anebo dosud rozpoznatelné střelecké průseky.
Velká část bunkrů přešla do majetku místních samospráv, anebo do majetku státního podniku Lesy ČR. Pouze minimum bunkrů je v tomto úseku veřejně prodáváno armádou jako nepotřebný majetek – tyto bunkry se navíc často nacházejí na pozemcích jiných vlastníků, což může působit u případných zájemců další komplikace, a tedy, spolu s vysokými vyvolávacími cenami, spíše nezájem ze strany možných kupců.
Celkově se tedy nedá příliš předpokládat, že by nějaké větší množství armádou opuštěných bunkrů čekala nějaká jiná budoucnost, než jen další chátrání, stejně jako tomu bylo a je dosud.

Drtivá většina bunkrů ke dnešnímu dni zůstala ve stavu po opuštění čs. armádou v roce 1938, obvykle s částečně vyhořelou výdřevou, která byla s největší pravděpodobností zapálena ustupující čs. armádou.

Bunkry jsou většinou v původním stavu jako v roce 1938, prázdné a s vypálenou výdřevou

Až na několik vzácných výjimek bunkry v tomto úseku neprošly tzv. „poválečnou reaktivací“. Ta spočívala např. v odstranění zbytků výdřevy, natřením vnitřních stěn bílou barvou a osazením poválečných lafet (typ UL-1) na uchycení zbraní, včetně osazení poválečného typu pancéřových dveří na visací zámek, apod.

V betonáži objektů lze vidět závady, do bunkrů na více místech zatéká, lepenka nejen na stropnicích je po životnosti

Dnes do mnoha bunkrů v nějaké formě na mnoha místech zatéká voda. I laik si všimne bílých míst uvnitř bunkrů, anebo jen flekatých mokrých zdí. Po odstranění vnitřní výdřevy je navíc vidět, že betonáž bunkrů v tomto úseku nebyla ve většina případů zcela dokonalá, jsou viditelné „kaverny“ / „hnízda“, kde nedošlo ke správnému zhutnění betonu, anebo bylo použito nedostatečného množství cementu. Protože se bunkry betonovaly v tomto úseku před zimou 1937, konkrétně mezi říjnem, a poslední bunkry až během poloviny listopadu, dá se předpokládat, že i počasí mohlo mít nějaký vliv na kvalitu prováděné betonáže.
Následně odebrané betonové zkušební kostky pořízené během betonáže jednotlivých objektů vykazovaly v laboratoři lehce podprůměrnou, až průměrnou pevnost. Z pohledu celého stavebního úseku byly výsledky pevnosti betonu zprůměrovány a tato zprůměrovaná hodnota jen velmi těsně splnila požadavky na předepsanou pevnost.

Stavební firma Dr. Ing. Jaroslav Brček z Plzně

Ke stavební firmě Ing. Dr. Jaroslava Brčka lze ještě dodat, že po skončení 2. světové války dochází ke zestátnění této firmy, a stavitel po státním převratu v roce 1948 později se svoji rodinou utíká do Venezuely před komunismem.

K danému úseku D-30 lze dodat z dochovaných archivních úseků několik hlavních faktů – stavební firma betonovala objekty těsně před počátkem mrazů v roce 1937, tedy na podzim roku 1937 jak už bylo zmíněno, přičemž se musela potýkat s opožděnými dodávkami materiálu ze strany armády, zároveň příprava stavenišť pro některé objekty znamenala i odstřely skály a další terénní úpravy.

Osudy bunkrů po Mnichovské dohodě v roce 1938

Dle vzpomínek potomků pamětníků byly bunkry vyklizeny a vnitřní výdřeva zapálena ze strany Čs. armády v říjnu v roce 1938, po válce se měly bunkry dočkat již jen mřížových dveří, z důvodu zamezení vstupu do těchto objektů. Po válce objekty nebyly až na vzácné výjimky reaktivovány, tzn. zůstaly v předválečném stavu, neprováděly se tedy již žádné úpravy, ani dokončování. V řadě objektů je dodnes patrné (například díky dřevěným špalíkům místo úchytek), že některé součásti výbavy bunkrů nebyly nikdy osazeny (např. lafety pro kulomety, lapače odtahů spalin).

Předválečná a válečná role bunkrů – jako odstrašení nepřítele nepomohlo

Bunkry ani v Přibenicích nebyly za 2. světové války nijak aktivovány, ani využity. Nesehrály tak žádnou aktivní roli v obraně Československa ve 30., ani pozdějších letech.

Úvod do opevnění

Výstavba československého opevnění začala v polovině 30. let 20. století jako reakce na zhoršující se politickou situaci v Evropě. Československo upřednostnilo výstavbu statického opevnění před transformací armády do vysoce mobilní a po všech stránkách moderně vyzbrojené.

Při tomto rozhodování jistě sehrál fakt v podobě délky společných hranic hranic s Německem, stejně jako možnosti Československa v oblasti taktiky obrany – ať už počet obyvatel a teoretické množství vojáků, tak také zvažování možností a skladby tehdejšího průmyslu, stejně jako úzká vazba na Francii, která nám rovněž doporučila výstavbu opevnění.

Popsat podrobně výstavbu opevnění není účelem této stránky, takže lze doporučit jako rozcestník například záznam na serveru Wikipedia na frázi Československé opevnění, anebo přímo specializované weby jako:

Ropiky.net
mapa.opevneni.cz

K výstavbě opevnění lze ještě dodat, že výstavba opevnění měla ještě další aspekty – dávala práci firmám a lidem. Nezapomínejme na to, že v té době (30. léta) u nás stále byly dozvuky po světové hospodářské krizi. Práci na opevnění měli vykonávat zpočátku pouze státně spolehliví občané, později vzhledem k nedostatku pracovní síly ve vybraných oblastech mohli určité procento práce (obvykle ty nejméně kvalifikované) vykonávat i ostatní neprověření občané, například německé národnosti.

Další aspekt, který možná nebyl naší tehdejší propagandou (dnes by se řeklo marketingově) dostatečně využíván, byl čistě psychologický, kdy opevnění mělo možného útočníka zastrašit, aby na útok raději ani nepomýšlel. Vzpomínky na předchozí celosvětový konflikt, 1. světovou válku, byly tehdy ještě velmi čerstvé.

Bunkry a stavitelé po 15. březnu 1939

Byrokracie se nezastavila ani po 15. březnu 1939, tedy po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. I po tomto datu se některé stavební firmy snažily dohodnout se státem ohledně ještě neproplacených faktur za již dříve provedené práce, případně za ztracený materiál.

Od bunkrů k dálnicím?

Zajímavost – a jak skončili projektanti Ředitelství opevňovacích prací po odstoupení pohraničí? Výstavba a projektování bunkrů sice rychle skončila, ale nastaly nové úkoly na řešení. Zmenšená republika měla problémy s dopravou mezi svými jednotlivými částmi, takže inženýři a projektanti z bunkrů přešli na projektování dopravní infrastruktury – tehdy nově chystaných dálnic. Ale to už by byl jiný příběh…